Sobota

Sobotní summit v Nebušicích ve mne zanechal tři hlavní velké dojmy a až tak moc o iPadech nejsou.

Jedním je sama škola, která je trošku z jiné planety. Pod pokličku nás moc nahlédnout nenechala, některé otázky zůstávaly bez odpovědi nebo byly nějak odsunuty bokem, spíš jsme zahlédli tu vnější část, vybavení, počty učitelů,… a to je rozhodně mimořádné. Možná je na vině krátkost času nebo berou sami některé věci tak samozřejmě, že není nutné o nich mluvit. Ale dojem opět impozantní.

Druhým zážitkem, který mi asi dlouho zůstane ležet v hlavě byl host z Indie Srini Swaminathan. Taky jiný svět a jiná planeta! Třída se 40 dětmi, žádné lavice, žádné židle, jedna zásuvka. Tabule funguje, když jsou použité plakáty od bollywoodských filmů. Škola je sem tam pod vodou a je v místě, kde na necelých 2 km čtverečných žije 1 milión lidí. Sám pan učitel učí ty nejmenší děti jako dobrovolník, nechal práce elektroinženýra pro těžařskou společnost,  kdy pracoval na různých místech světa a šel učit malé děti do chudé čtvrti číst a psát. To docházejí slova. iPad si „vyběhal“ na maratónech, jinak by ho neměl. Dostala mne věta, že si na svou vlastní školu vzpomíná jako na šedivou a nudnou a „byl jsem od svých učitelů často bit.“

Asi by něco podobného měli někdy slyšet všichni učitelé tady u nás, aby tak nebrblali a jenom si nestěžovali.

A do třetice to byl Tomáš Kováč. Ten nebrblá a nestěžuje si. Jeho vystoupení bylo skvělé, spousta nadšení a energie. Byla ho radost poslouchat.